Při vrtání děr si mnozí stěžují na to, že je vrtačka přislabá a vrták přitupý. Často je však za neúspěchem nevhodný výběr vrtáku. Může se vám zdát, že všechny jsou stejné a nemají se v čem lišit. Opak je však pravdou. Každý z nich je navržen tak, aby podal co nejlepší výkon v materiálu, pro který je určen.
Vrtáky se liší nejen houževnatostí materiálu, ze kterého jsou vyrobeny, ale také svou geometrií. Zatímco vrták do dřeva musí být schopen vynést z otvoru za krátkou dobu maximum třísek a zajistit úhlednost otvoru, jiný si musí poradit se zahříváním při vrtání do kovu či různorodostí betonové stěny. Výrobci používají různé fígle, aby vyhověli různorodým požadavkům.
Na každý kov jiná taktika
Pokud jste dosud používali jediný druh vrtáků, s největší pravděpodobností to byl některý z universálů určený pro kov. Ty nejlevnější se vyrábějí z uhlíkové nebo rychlořezné oceli a nejvhodnější jsou pro vrtání barevných kovů a měkkých druhů ocelí. Jejich nepřítelem je vysoká teplota, která může při hloubení otvoru vznikat. Proto je dobré použít mazací přípravek, dělat při práci přestávky a není na škodu u hrubších materiálů umístit vrtačku do stojanu. Držíte-li v ruce klasický „černý vrták“ nebo na stopce vidíte nápis HSS či HSS-R, jde o tuto třídu.
Pro vrtání otvorů do tvrdších kovů je třeba sáhnout po výkonnějším vrtáku, který se dokáže zakousnout i do houževnatějšího materiálu. Vrtáky s označením HSS-G jsou pevnější a mají speciálně broušený hrot, který se nezastaví ani před nástrojovou ocelí. Většinou jsou lesklé, stříbřité barvy a měli byste po nich sáhnout vždy při vrtání do oceli. Aby se při intenzivní námaze neopotřebovali příliš rychle, výrobci je za příplatek potahují titanovou vrstvou, čímž získají nažloutlý povrch. Ten je chrání před třením.
Samostatnou kategorií jsou extrémně tvrdé, ale velmi křehké vrtáky z oceli, jejíž vlastnosti byly vylepšeny přídavkem kobaltu. Takový vrták se nezastaví před žádným kovem, používají se však téměř výhradně ve stojanových vrtačkách. Zrada nastane, jak potřebujete vyvrtat větší otvor do tenkého plechu. Tehdy jsou dobrou pomůckou stupňovité vrtáky pro přesné vrtání nebo speciální vrtáky s vystřeďovacím hrotem, které zabrání klouzání vrtáku po rovině.
A co dřevo?
Vrtání do dřeva nevyhovují ani vysoké otáčky vrtačky, ani vrtáky na železo. Aby byly díry přesné, hladké a nevytrhávaly třísky na rubu materiálu, ty do dřeva jsou vybaveny centrovacím hrotem a speciálně broušeným hrotem se dvěma břity. Ty odebírají materiál nejprve u okrajů díry a až následně ve zbytku průřezu. Od těch na kov je rozeznáte podle ostré špičky s dvojice hrotů na okrajích. Pokud vás ve vašem železářství přesvědčují, že o nich nikdy neslyšeli, kdesi bude problém.
Hadovité vrtáky pomáhají při hloubení delších otvorů o větším průměru, kde se musí postarat o odebírání velkého množství třísek. Mají hrot se závitem, ostrou čelní hranu pro ořezávání materiálu a široké drážky pro vynášení třísek. Používají je hlavně tesaři při spojování hranolů. Aby je bylo při větších průřezech možné použít v běžné vrtačce, často mají zúžený dřík, aby se vešly do sklíčidla.
Levnější, avšak méně přesnou alternativou jsou ploché vrtáky, které mají na okrouhlé ose s hrotem na konci plotýnku s čelním ostřím. Nejednou lze nasadit na prodlužovací dřík, aby jimi bylo možné vrtat hluboké otvory. Truhláři však používají i další speciální nástroje, které mají blíže k frézám než vrtákům. Lze jimi odstranit z dřevěného masivu boule, aby je bylo možné nahradit dřevěnými zátkami.
Plasty si žádají taktiku
Při vrtání plastů závisí na tom, s jakým materiálem se pouštíte do práce. Zatímco u tvrdých reaktoplastů jsou vhodné vrtáky určené pro železo, u měkkých termoplastů se více osvědčí vrtáky určené pro dřevo. Nejednou však hrají důležitou roli i speciální přípravky, které chrání vrtáky před zanášením.
Plasty se mohou při opracovávání zahřívat, měnit své vlastnosti a má-li být otvor hladký a přesný, někdy to může být problém.
Jde to i do zdiva
Máte-li za sebou rekonstrukci bytu či rodinného domu, určitě jste se neobešli bez vrtání otvorů do zdiva. Na pálenou cihlu či beton je ocelový vrták příliš krátký a tak se kromě příklepu dostává ke slovu i hrot s karbidovými plátky. Ty se agresivně dokážou prokousat i přes tříštící se kámen, který se odlučuje z betonu.
Vrtáky s vídiovým hrotem a hladkou stopkou jsou vhodné pro vrtání do sádrokartonu, pórobetonu, nepálené cihly a jiných měkkých materiálů, které nevyžadují příklep. Hrot se v těchto materiálech netupí a dokáže vytvořit čisté otvory, u kterých lze počítat s přesností.
Pro vrtání s příklepem se používají vrtáky s tvarovanou stopkou, která zabraňuje jejich uvolnění ze sklíčidla vrtačky. Nejčastěji se můžete setkat se standardními SDS a SDS-Plus s typickými drážkami. Svou práci udělají nejen při pálené cihle, ale také při vrtání do betonu, tvrzených konstrukcí a kamene. Tady však velmi záleží na použitých materiálech a kvalitě karbidových plátků. Pokud jste dosud nedokázali zjistit, proč je propastný rozdíl v ceně dvou vrtáků o stejném průměru a délce, zkuste si někdy všimnout jejich hrotů. Zatímco levnější vrtáky mají na čele pouze dvě tvrzená ostří, ty dražší mají čtyři. Novinkou jsou vrtáky s břitovými destičkami ve tvaru písmene Y.
Při přípravě elektroinstalace se neobejdete bez korunkového vrtáku, který dokáže do zdiva vyhloubit otvory pro osazení elektroinstalačních krabic. I zde svou práci odvedou karbidové plátky osazené po obvodu korunky, která je při vrtání vystředěna vídiovým vrtákem.
Bez citu to nejde
Speciální vrták je potřebný při vrtání obkladaček a dlaždic z keramiky, porcelánu či jiných materiálů, které zvyknou při práci často praskat. Zde vždy platí pravidlo, že příklep je nežádoucí a sáhnout je třeba po vrtáku, který má speciálně broušené ostří tak, aby odebíralo materiál ostrou hranou. S vrtákem na zdivo u těchto materiálů nepochodíte, protože jeho ostří není na náběhové hraně. K záběru se vám ho přemluvit neporadí.
